Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Messiho pojetí: Jak (ne)bojovat s útěkářem

 

Chtěla bych se s Vámi podělit o příběh výjimečného psa, psa, který radikálně změnil můj pohled na psí život, ale i pohled na život jako takový. Je to příběh mého osudového psa, osudového pro to, že převrátil veškeré mé zásady vzhůru nohama. Dokázal mi, že pojetí chápání psů není černobílé, že se mnou nebude spolupracovat jen proto, že je pes a já člověk, že si mě bude vážit teprve tehdy, až mu k tomu dám důvod, až mu dokážu, že mu za to stojím.

 

Od jisté konkrétní doby se mi Messiho pojetí stalo smyslem života, každý den se setkávám s lidmi a psy, poslouchám jejich nářky, výhrady a stížnosti na špatné chování jejich psa. A při každém takovém setkání využívám znalosti, které jsem se naučila od Messiho. Snažím se, jak nejlépe umím pomáhat lidem pochopit psí pojetí, pomáhat psům, aby jejich život získal ten správný smysl a v neposlední řadě pomáhat lidem a psům k vytvoření pevného pouta mezi sebou.

Příběh bych tedy chtěla věnovat každému, kdo má doma tzv. „nemožného“ psa a chtěl by mu udělat život příjemnějším a jaksi srozumitelnějším. Každému, kdo místo běžně zavedených postupů (jako je použití nástrojů k umocnění pozitivního trestu), se rozhodne jít cestou po dobrém, cestou, která je nejen mnohem přirozenější, ale také účinnější. Cestou, která změní život nejen Vašemu psovi, ale i Vám!

Všechno to začalo vcelku asi běžným scénářem. Náš blízký příbuzný si pořídil štěňátko bíglíka, do kterého se pro jeho modré oči zamiloval. Vydržel to s ním však jen týden, protože tehdy trávil hodně času v práci a roztomilý Messík si krátil čas ničením vybavení bytu. Rozhodl se, že dá přes inzerát štěňátko někomu jinému. Vzhledem k tomu, že se ozývali pouze zájemci typu: „Jéé, my si pro něj přijedeme a dostane ho naše šestiletá dcerka k narozeninám!“, rozum náš to nezvládl a tak jsme se domluvili, že ho zatím pohlídáme, dokud se nenajde nějaký zodpovědnější zájemce. Jak to dopadlo je asi každému jasné, malý bígl zůstal u nás už navždy.

Já jsem tehdy dělala výcvikáře na neziskovém cvičišti a měla jsem přibližně desetileté zkušenosti s výcvikem psů. Moje sebevědomí neznalo hranic a tak jsem co nejdříve začala s nácvikem prvních povelů. Jaké bylo moje překvapení, když mi ale vůbec nic nefungovalo a tak nějak to malé flekaté stvoření odmítalo plnit jakékoliv mnou zadané úkoly! Messi prostě nezapadal do žádné mě známé skupiny psů s určitým typem chování. Nechtěl být v mé přítomnosti, mnohem víc si užíval pohybu co nejdál ode mě. Nebral si ode mě pamlsky, za to pytel s krmením zavřený ve skříni mu nedal spát, naučil se, jak se do skříňky dostat a byl schopný naráz spořádat několik kilogramů granulí. Odmítal jakoukoliv hru se mnou, ať jsem nakoupila jakkoliv zajímavé hračky, ale utrhnout si kousek závěsu a hrát si s ním bez mojí blízkosti, to byla panečku ta pravá hra. Učit se povely to pro něj byla primitivní záležitost, napoprvé pochopil, jak má daný povel vypadat, vykonal, co musel a utekl co nejrychleji ode mě pryč. Venku na procházkách už ve dvou měsících doslova využil jakékoliv příležitosti k útěku a vzdaloval se, jak jen daleko si troufl. Neměl rád mazlení, natož drbání na břiše, při jakémkoliv pokusu podrbat ho na bříšku, vrčel a vztekal se. Na cvičišti mezi psy byl vyloženě nerad, neměl rád blízkost a hru se psy, občas jen s nějakou zajímavou fenkou (měl své dvě oblíbenkyně), nejspokojenější byl někde v rohu u plotu, kde si mohl čmuchat a nikdo ze psů se k němu nepřibližoval.

Doslova a do písmene mě chvilkami zachvacovala panika. Co je tohle za psa? Ani jsem si nebyla jistá, jestli chci mít vůbec psa, který mě absolutně nepotřebuje a nemá mě rád.?!

V dalším díle se dozvíte, co zásadního se stalo v jeho osmi měsících. Podařilo se mi přijít na způsob komunikace s ním? Začal mě mít alespoň trochu rád?

Autor: Tereza Hladká

Foto: Tomáš Přeučil