Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Messiho pojetí: Jak (ne)bojovat s útěkářem - 2.díl

 

Jak rostl, všechny dosavadní problémy nabíraly na intenzitě a jeho chování, celkový přístup ke mně a k veškerým činnostem se stalo skoro až nesnesitelným. Nebyla procházka, na které by mi neutekl anebo by se alespoň o útěk nepokusil. Utíkal mi častěji, dál a na delší dobu. Několikrát mi utekl na pár hodin, jednou dokonce zůstal venku skoro 5 hodin za obrovské silné bouřky.

 

Pokaždé jsem na něj měla hrozný vztek a zároveň jsem o něj měla tak šílený strach, že to snad ani slovy popsat nelze. A když jsme ho našli třeba i 10km daleko od nás, poté co nás spatřil, nenásledovala obrovská radost a vítání, ale totální ignorace z jeho strany a byli jsme nuceni ho doslova odlovit. Několikrát se mi stalo, že si našel či vyrobil skulinku v plotě a utekl např. doprostřed hlavní silnice, kde s radostí pozoroval projíždějící auta. Na chalupě utíkal ze zahrady k železničnímu přejezdu a tam vesele pozoroval závory a projíždějící vlakovou soupravu. Podotýkám, že jsem ho nikdy na zahradě či oploceném pozemku nenechávala samotného, on mi prostě dokázal utéct během několika sekund doslova před očima.

Co se týče kontaktu s jinými psy, všechno se neuvěřitelně zhoršilo až do té podoby, že se bez agresivního chování nebyl schopen potkat se psem ani na několik desítek metrů. Proč? Odpověď je jednoduchá: „Protože jsem ho to naučila“. Messiash již od mala zkrátka zrovna nemusel hru a kontakt ostatních psů. Já jsem ale podle zažitých metod Messiho do kontaktu nutila a ještě ke všemu (bohužel L) jsem ho trestala, pokud na ně nereagoval podle mých představ. Podívejme se na to psíma očima. Messi jako každý jiný pes pro komunikaci používal velké množství konejšivých signálů. V situaci, kdy nechtěl, aby se k němu nějaký pejsek přibližoval, konejšil. K jeho smůle,  jsem však v té době vedla hodiny pro štěňátka, která jsou samozřejmě divoká a pravidla komunikace se teprve učí, takže po většinu času na jeho signály nereagovala a „terorizovala“ jeho psychiku svou divokostí a nepřiměřeností dál. Messi se snažil, jak to jen šlo, konejšil pejsky, konejšil mně, ale nikdo ho prostě neposlouchal. Po několika měsících snažení ve fázi velkého strachu už mu nezbylo nic jiného než zavrčet  a „hle!“ podařilo se mu štěňátko vyděsit a on tak získal svůj vytoužený klid. Na některé jedince zavrčení nezabíralo, a tak postupně přidával na intenzitě agresivního projevu,  až se to dostalo na velmi silnou agresivní reakci. Můj pes se tedy naučil řešit jakékoliv situace sám a vzal je do „svých rukou“. Nemůžu se tomu divit, když já jsem svým chováním ztratila veškerou jeho důvěru.

Aby toho všeho nebylo málo, bojovali jsme s dalším velmi nepříjemným Messiho chováním. Bylo jím střežení a velmi urputné hlídání zdrojů. Náš bígl si hlídal snad jakýkoliv zdroj, na který si jen vzpomenete. Největším „problémem“ v běžném životě bylo jeho střežení žrádla, pamlsků, našeho jídla, misky, pelíšku na spaní, gauče, židle u stolu, naší postele, našich dvou fen, auta, našich věcí, cizích atraktivních fen, vody a mnoho dalšího. Snad zde ani nebudu popisovat, jak nepříjemné toto chování je.

Všechno vyvrcholilo v okamžik, kdy jsem se ho snažila poslat na místo, protože se zrovna dvořil jedné z našich fen, která v té době hárala. Sáhla jsem po něm a on po mě prudce vystartoval a prokousl mi dva prsty skrz naskrz. Bylo mu 7 měsíců. V ten den jsem se téměř psychicky „sesypala“, pokousal mě můj vlastní pes. Takže já nerozumím psům, nejsem dobrý výcvikář, s tímhle psem si už zkrátka nevím rady. Dělá mi to všechno naschvál? Musí přece vědět, jak strašně nám ztrpčuje život svým chováním, my ho přesto milujeme a on mě pokousal? Je to zlý pes? Brečela jsem a poprvé jsem si položila tu zásadní otázku: „Jak mám motivovat psa, pro kterého je největší odměnou být co nejdál ode mně? Jak mám motivovat ke kontaktu se mnou psa, pro kterého je největší odměnou útěk?“

Jakou cestou jsme se s Messim vydali se dozvíte v dalším díle.

Autor: Tereza Hladká

Foto: Jan Hladký a Strakaté komando